Použité nohy

„Nechcete použít mé nohy? Mám devítky.“ Takovouto nabídku jsem učinil třem dívenkám, které na druhé straně ulice usilovně měřily vzdálenost mezi dopravní značkou a zaparkovanou dodávkou. Ty holky jsou páťačky, členky dopravní hlídky, která má na starosti přechod u základní školy. „Ano,“ křikly jednohlasně a jedna z nich zvedla červenou plácačku a bezpečně mě převedla na místo potencionálního zločinu.

Popis situace: na ceduli na roku je napsáno „Zákaz parkování do vzdálenosti 10 metrů.“ Dodávka s logem stavební firmy parkuje blíž, než je podle názoru děvčat správné. V době služby smějí dívky nahlásit státní poznávací značku každého vozidla, které poruší předpisy – zpravidla řidiče, kteří jeli moc rychle nebo nezastavili, aby děti mohly přejít. Celé ráno se nic nedělo a dívky mohou svou pravomoc uplatnit jedině na této zaparkované dodávce. A nezaměřily se na ni náhodou: ta dodávka jim částečně brání ve výhledu, takže nevidí dobře na přijíždějící auta. Co s tím? A tak jsem na obrubníku vzdálenost mezi cedulí a dodávkou pečlivě odkrokoval a ovšemže ta dodávka stojí od cedule ve vzdálenosti devět metrů a deset centimetrů. Aha! A máme ho! Jedna dívka – seržantka, která to má na povel – už si chystá blok a tužku. Počkat, ne tak rychle, děvčata nejsou zajedno… Co se tomu chlápkovi stane, když ho prásknou? Zatknou ho a zavřou do vězení? Znamená devadesát centimetrů opravdu takový zločin? Znamená deset metrů opravdu na centimetr přesně deset metrů, anebo se tím myslí „tak něco okolo“ deseti metrů? Také mohou existovat polehčující okolnosti. „Máma takhle parkuje pořád.“ „Možná je to něčí táta.“ „Třeba hned přijde a budem si s ním moct promluvit.“ „Jo, třeba mu jen řekneme, aby už to víckrát neudělal.“ „Ale zákon je zákon a on ho porušil.“ „To jo, ale jen o devadesát centimetrů.“ „Navíc už je čas jít do třídy; třeba už tu nebude, až se vrátíme.“ „Záleží na tom vůbec?“

Mě se na radu nezeptaly. Ani jsem o to nestál. Samy mezi sebou řešily základní otázky lidského společenství. Proto také chodí do základní školy. A pod konkrétním problémem se skrývaly zcela zásadní otázky: Co je správné a co špatné? Co je to zákon? Co spravedlnost? A jakou úlohu má v celé rovnici hrát soucit? Dívky nehodlaly odejít, dokud to nevyřeší. Potichu jsem se vytratil. Sešel jsem jim z očí a snad i z mysli. Ony si v pohodě vystačily. Nepotřebovaly mě, hodily se jim jen ty moje velké nohy. Navíc jen v tu chvíli, protože potřebovaly objektivně zjistit skutečnost. Výborně. Jak to rozhodly? Nevím. Když jsem se vracel, holky byly pryč a dodávka také.

Zato jsem obdivoval proces toho jejich rozhodování – používaly rozum, aby si vybraly nejsprávnější variantu. Mohly ten přestupek nechat plavat a vrátit se do třídy. Jenže jim bylo jasné, co mají za úkol a jaká je při tom jejich odpovědnost. Šel jsem domů s pocitem, že jejich kousek světa je ve velmi dobrých rukou. Velmi záhy se setkají se všemožnými konflikty souvisejícími s drogami, sexuálními zkušenostmi, právy pacientů a politickým vedením. Jsem přesvědčen, že se i pak zachovají jako dnes dopoledne: zjistí si fakta a pak dají ve jménu spravedlnosti hlavy dohromady. Dojít k závěru a pak se podle toho zachovat – ne že by to vůbec někdy bylo jednoduché.

Kdybych měl příležitost k tomu něco říct, určitě bych zdůraznil, že ony i ten řidič dodávky něco budují – nesou zodpovědnost za vytváření a udržování spravedlivého světa; všichni se rozhodujeme po jednotlivých krůčcích… Ty holky se výborně starají o své vyhrazené území.

Ještě k té jejich otázce „záleží na tom vůbec?“. Ano, velmi na tom záleží.

(Inspirováno příběhem Roberta Fulghuma)