Honzíkova cesta aneb Ochrana dobrodružství

Někteří čtenáři se jistě upomenou na výrazné obrázky Heleny Zmatlíkové v knize Bohumila Říhy, ve které se Honzík, malý kluk, vydává na velké dobrodružství a sám odjíždí vlakem za babičkou a dědečkem na venkov. Maminka ho samozřejmě vypravila. A soudě podle vyprávění, hodně se toho Honzík na své cestě naučil.

Jedno dobrodružství před několika týdny proběhlo i u českého Ústavního soudu. Soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková smetla ze stolu verdikt Městského soudu v Brně, který poté, co auto řízené nepozorným řidičem srazilo na přechodu dvě děti ve věku pět a osm let a vážně je zranilo, obtěžkal částí viny za incident i otce obou obětí, protože své ratolesti při přecházení nedržel za ruce.

„Rozhodnutí soudu by děti připravilo o značnou část svobody a tím i radosti ze života: jejich možnost podstupovat dobrodružné činnosti a být samostatné by byla značně omezena, jelikož samy nemohou ani přecházet vozovku po přechodu pro chodce,“ vysvětlila zpravodajka.

Dobrodružné výpravy tak, jak je podnikal Honzík a další hrdinové, už dnes nejsou možné, ale i přesto platí, že jistá míra volnosti učí děti samostatnosti. A nemá smysl se jí vzdávat ve jménu absolutní ochrany.

Mám kamarádku. Když jsme spolu cestovali vlakem, soustavně jí přicházely SMS zprávy. Vždy, když jí přečetla, výrazně se usmála a okomentovala ji: Honzík dorazil domů ze školy, Honzík vyšel z domu, Honzík dorazil do lidušky. Až pak mi došlo, že Honzíkovi je 14 let a že ten report mamince je v jeho věku zvláštní.

Protektivní výchova nemusí být vždycky to nejlepší pro ochranu dětí. V okamžiku, kdy máme nepřiměřené požadavky v této oblasti, zasahujeme do svobody dětí.

A tak děkuji za tento justiční počin, posouvá debatu o kus dál.